Byl i další rozdíl mezi pohádkami a příběhy o Jediích – pohádky neležely Impériu v žaludku a žádný stormtrooper nebyl nucen za běžné báchorky někoho trestat. Naproti tomu zpívat veřejně ódy na velikány Řádu a vzpomínat u toho na lepší časy staré Republiky, to už se nevyplácelo. Stalo se tak, že jednoho dne Tionne o svoji milovanou babičku násilně přišla a zbyly ji po ní jen ony příběhy a dvojvioleta – exotický hudební nástroj podobný kytaře s dvojitým krkem.
Zdrcena ztrátou, odtrhla se mladá dívka od rodné planety a na vlastní pěst vycestovala do širé galaxie. Živila se pomocnými pracemi a zpěvem v barech. Když pak Impérium po prohře u Endoru ztratilo svoji moc, na nic nečekala a pustila se naplno do svého životního poslání – učení se reálií a sběru artefaktů týkajících se Jediů. Zarputilost a nekonečná zvědavost ji nakonec zavedly až na vesmírnou stanici Exis - opuštěné místo, na kterém se v dávných dobách konalo velké Jedijské shromáždění. Příslib odměny v podobě nových znalostí měl však i svou cenu, obřímu umělému tělesu totiž každou chvíli hrozila zkáza. Jakmile stanici pohltí blízká hvězda, zmizí i vše, co se na ní v tu chvíli bude vyskytovat.
Ohnivá bouře by bezezbytku mohla být jednou z pohádek, které babička hrdince vyprávěla. Je to příběh o setkání Luka Skywalkera a Tionne, dvou budoucích mistrů nového řádu Jedi, jejichž kombinované znalosti a zkušenosti stály za vznikem a úspěchem yavinské akademie. Děj se odehrává v průběhu románu Hledání Jedi a také působí, jakoby z něj byl vystřižen. Funguje sice i samostatně, ale daleko lépe obstojí právě v kombinaci se svým starším vázaným bratrem, který tak nějak všemu dodává lepší kontext.
Anderson při psaní povídky plně využil svého hlubokého povědomí o tehdy kompletním rozšířeném universu a dal dohromady až nestoudně nostalgický počin (z dnešního pohledu), který hladce kloubí starou Republiku s Novou. Jako nástroj mu k tomu posloužila Tionnina archaická loď Lore Seeker se solárními plachtami známými z komiksů Letopisy rytířů Jedi, pak také zmíněná stanice Exis a spoustu dalších milých odkazů a to nejen na období před 4 000 lety.
S vracením se k počátkům čtení Hvězdných válek je ovšem spojena i vzpomínka na Kevinovy výstřednosti a s nimi spojená specifika jeho pera. Sloh je takový dětský, to samé se dá říct o obsahu. Fyzika a logika jdou stranou a důraz je kladen předně na efekt, přičemž kolikrát až tak okatě, že to bolí. Síla je zase jednou všemocná. Luke v jedné scéně dokonce cítí bolest a utrpení umírající hvězdy, což by bylo fajn u Zonamy Sekot, ale u kdejakého kusu šutru nebo koule plasmy to moc důvěryhodné není. Plus některé odkazy jsou příliš doslovné a opakují až moc z toho, co se stalo jinde.
A to nejlepší paradoxní/specifické závěrem – podobně jako jiná autorova díla, má i Ohnivá bouře nemalý význam pro universum a ignorovat jej, by byla škoda. Tionne patří mezi postavy, které jsou (dle mého) neprávem opomíjeny a zaslouží si každou zmínku, co je připomene. Proto, a též pro zaručený pocit nostalgie, povídku rád doporučuji.